Hranice, řád, rituály

Tři hodiny videa a doplňkový materiál

Videozáznam semináře Irči Kubantové má zhruba tři hodiny. K videu je k dispozici spousta doplňkových materiálů. V této upoutávce jsou podtržené, ale nedostupné, k dispozici jsou po zakoupení videobalíčku.

1. Za prvé, prezentace (slajdy). Hlavní osnova semináře je tato:

  1. Co předchází hranicím?
  2. Hranice a děti do 10m, 18m, 3 let a 6 let
  3. Co je to řád?
  4. Dítě a řád
  5. České pojetí řádu
  6. Chaos vs. Řád
  7. Rituály doma

Líbí se mi, že Irča věnuje značnou pozornost tématu jak vybudovat řád, když ho sama nemám. Irena je disciplinovaná strukturovaná osoba, já ne. Já jsem chaotik, improvizátor, snadno se nadchnu, je pro mě těžké udržovat rutiny. Ale! Naprosto jsem se ztotožnila s montessori rolí rodiče jakožto VZORU. Děti nám všechno věří. Pokud já zvládám žít v rytmu, řádně, pohodově, prostřednictvím předvídatelných opakovaných rituálů, je to pro malé dítě ohromná pomoc, jak se vyznat v našem složitém světě. Je to důležité. Pokud je naše domácí realita přehledná, odpadají konflikty.

Ilustrace ze semináře - karta Lucie Ernestové Kořeny a křídla

Další části online balíčku

2. Hranice skrz připravené prostředí

3. Senzitivní období

4. Jak rozuměla Marie Montessori poslušnosti

5. Montessori pomůcky ve věku do tří let

6. Další tipy, zdroje, inspirace k tématu hranice a podobným souvisejícím

7. Žít znamená být ohraničen.  (Rebeca Wild)

 

Videoblog se souvisejícím tématem od Irči Kubantové

Dále následuje velmi podrobná ukázka z online balíčku. Úplně na konci je pak ještě jedna šance si balíček koupit :) Přejeme příjemné počtení.

2. Hranice skrz připravené prostředí

Porozumění smyslu připraveného prostředí je naprostý základ pro klidné soužití.

Pokud se hranice podaří vymezit připraveným prostředím, je to úplně nejlepší. Je nutné rozumět tomu, co dítě v daném věku potřebuje provádět, a prostředí musí obsahovat možnosti, JAK to provádět. Pokud je prostředí vývojově adekvátní, děti jsou spokojené, zvídavé, přiměřeně kooperativní.

Příklad

  • Novorozenec potřebuje rozumnou míru vizuální stimulace (zavěšujeme nad něj zajímavé mobilní struktury).
  • Lezec potřebuje spoustu bezpečného prostoru na lezení.
  • Batole potřebuje rozumné množství hraček (pokoj zavalený hračkami mu neprospívá).

Součástí online balíčku je podrobný popis domácího připraveného prostředí pro děti

0-10 měsíců (tzv. nido)
10-18 měsíců
18-36 měsíců
a výhled pro starší děti

Úkol rodiče je podobný, jako úkol řidiče - předvídat :-)

Pokud dítě něco ještě vývojově nezvládá, je mnohem jednodušší, když zodpovědnost převezmeme my. Samozřejmý příklad: zaslepím elektrické zásuvky. Méně samozřejmý příklad: pokud se chystáme na návštěvu k babiččce, která má na nábytku vystaveno spoustu drahého porcelánu, poprosím ji, zda jí to můžu zaklidit do skříňky a a po návštěve zase vyndat. Pokud dám dítěti k dispozici fixy, ověřím si, že se dají vyprat :-)

Když byla Irča na AMI výcviku, vybrala si jako téma eseje smysl připraveného prostředí, kde opět shrnuje tyto principy a taky roli dospělého v prostředí. Esej je taky součástí balíčku.

3. Senzitivní období

Každé dítě je originál a zapíná si různé touhy k procvičování těla a mysli v různém pořadí. Takže nejlepší je prostě sledovat svoje dítě, a všímat si, jaké impulsy mu jeho organismus opakovaně dává - lozit, strkat, válet se, … vyptávat se, zkoumat písmena, .. zpochybňovat rodiče, odstěhovat se :-)

Přece jenom však většina rodičů se ptá, jaká senzitivní období už jiní rodiče vypozorovali a kdy je zhruba čekat. Dáváme k dispozici podrobný seznam pro děti 0-6 let a slavný “dlouhý obrázek” psychomotorického vývoje 0-3 roky (viz níže, rozklikněte si). Uvedené věky je nutné brát orientačně. Podstata montessori je následovat dítě. Osvobodit se od tlaku “tabulek”, tj. už by mělo … pást koníky, .. říkat ř, .. zdravit paní pošťačku. Každé dítě je opravdu originál.

Tady je plná verze “dlouhého obrázku” s časovou osou a typickými pomůckami.

Pokud dítě vývojově dozraje k určitému tématu (např. zkoumat malé otvory), je tím fascinováno a bude to zkoušet dělat, i pokud mu v tom budete nejrůzněji zamezovat. Je to jeho úkol. Jeho psychika mu vysílá “hlad” po zkoumání malých otvorů. Pokud tomuto rodič nerozumí, může určité zvláštní chování chápat jako “vrtoch”, který je potřeba zarazit. Dítě se například může opakovaně plazit po zemi, sbírat drobky a ochutnávat je. Malé dítě nechápe vaše hygienické souvislosti. Má citlivé období na zkoumání něčeho. Pokud zrovna taková fascinace - senzitivní fáze - probíhá, jediné rozumné řešení je mu to -nějak- (bezpečně, pro vás přijatelně) umožnit. Nedovolím sbírat a ochutnávat nedopalky v parku. Vymyslím něco pro mne přijatelného :)

Jak ještě souvisí senzitivní období a hranice: pracovat na svém aktuálním vývojovém úkolu je pro každého člověka hluboce vnitřně uspokojující. Ať už je to roční dítě stavějící věž, nebo nevěsta chystající si svatbu. Být v souladu se svou životní etapou je velice vyživující. Dítě, které může naplňovat svoje potřeby, má v jiných oblastech více energie a ochoty respektovat hranice, které určujete vy například kvůli svému pohodlí (svým potřebám). Je dobře “vyhrané” a tak může “bez vzteku, v klidu, odejít z hřiště domů”. Jít dětem vstříc v jejich senzitivních obdobích se tedy velice vyplatí.

4. Jak Maria Montessori rozuměla poslušnosti

Kapitola z knihy Výchova pro nový svět. Bylo pro nás velmi obohacující si ji přečíst a zapřemýšlet si o tom; místy to působí až neuvěřitelně.

“...V mém prvním Domě dětí pocházely všechny děti ze stejného nájemného domu. Mezi jinými nevěřícími byl i ambasador z Argentinské republiky, který se zrovna ocitl v Římě.

Chtěl školku vidět na vlastní oči a přijít bez předchozího oznámení, tak abychom před jeho návštěvou nemohli podniknout žádné přípravy. Svůj záměr sdělil dceři italského premiéra, která slíbila, že jej doprovodí a že školku nebude varovat. Zapomněli však, že byl čtvrtek, prázdniny v italských školkách, takže školka byla zavřená; ale jeden malý chlapec k nim přišel a zeptal se, jestli si něco přejí. Byly mu čtyři roky a chudé děti tohoto věku obvykle dobrovolně nemluví s bohatými cizinci; přesto byl tento hoch ve svých způsobech docela přirozený, a když se dozvěděl, že ambasador a jeho doprovod chtěli vidět školku a nesmírně litovali, že byla zavřená, řekl: „Ale to nevadí! Vrátný má klíč a všechny děti bydlí tady, tak je můžu zavolat.“ K úžasu návštěvníků byly všechny děti velmi ochotné a pracovaly s nadšením a úplnou nepřítomností nepořádku, i přesto, že učitelka nebyla přítomna. Ambasador prohlásil, že žádný případ by nemohl být prokázán přesvědčivěji a stal se z něj pevný zastánce metody….” (ukázka z kapitoly)

Maria Montessori jako už starší dáma na návštěvě ve školce

5. Montessori pomůcky ve věku do tří let

Klasické montessori pomůcky jsou mnoha lety a tisícovkami dětí prověřené, reagují na typické zkoumací a zkoušecí potřeby malých dětí. Obvykle se dělí na pomůcky pro nejmenší, pro praktický život a smyslovou výchovu. Součástí online balíčku jsou okomentované prokliky na weby

  • katalog hraček ve špičkové kvalitě
  • různé levnější varianty, dostupné v ČT
  • a blogy s tipy rozdělenými podle věkových období

Většina rodin k tomu přistupuje tak, že něco koupí nové, něco v bazaru, něco se vyzkouší na dílniččce a něco vyrobí máma nebo máma se starším sourozencem. Pomůcky jsou krásné a všichni máme hraní s nimi rádi :-) ale není to podstata montessori metody.

Nemusíte se bát, že bez rozpočtu v řádu desetitisíců o něco zásadního přijdete.

Tip:  jak člověk postupně pochopí, jaké znaky má dobrá montessori pomůcka, začne vidět přáležitosti k nákupu leckde. Irča i já chodíme rády lovit do IKEA. Proto jsme pro vás připravily IKEA montessori nákupní seznam v samostatném článku.

6. Další tipy, zdroje, inspirace k tématu hranice a podobným souvisejícím

Přemítání o dětském vývoji je pro nás obě důležitá záliba. Čteme, koukáme na videa, debatujeme. Když nás něco obzvlášť zaujme, máme touhu se podělit. Do tohoto  online balíčku Irča připravila prokliky na Jana Svobodu, Kateřinu Lachmanovou, Václava Mertina, Pavlu Kouckou, Jana Bílého. Prokliky jsou zde.

Obzvlášť přínosný se jí jeví Marek Herman. Zapsala pro vás záznam jeho přednášky v Brně.

Karty Cesta k sobě Lucie Ernstové, ze kterých je karta na slajdu výše.

Koupit online balíček

Vyplňte prosím pečlivě své údaje,
přístupové údaje do vaší členské sekce dorazí na váš email obratem po připsání platby

Přejeme příjemnou inspiraci - Mirka Misáková a Irča Kubantová z Montessori praxe.

7. Dárek na závěr: Žít znamená být ohraničen

 

A úplně poslední tip je ode mne (Mirka). Je to kapitola z knžky Rebecy Wildové Svoboda a hranice, láska a respekt. To je knížka, která mě ohledně tématu hranic nejvíce ovlivnila. Většina lidí má hranice asi jasné, z vlastní výchovy, a během rodičovství se učí, jak děti nedusit, jak je zbytečně neomezovat. Já jsem opačný případ: chaotik, člověk okamžiku. S hranicemi, pravidly, řádem mám celý život problém, všechno mi hned připadá jako fašismus :) , pořád nějak rebeluju. A tuto pozici - rodiče, kteří se bojí, zda hranice nejsou příliš omezující, příliš překážející kreativitě a plynutí, Wildová zná velmi dobře. Měla v Ekvádoru svobodnou / montessori školu a její reflexe jdou opravdu do hloubky. Pro mne jsou její vysvětlení a obrazy velmi přínosné. Tak jsem pro vás připravila kapitolu Žít znamená být ohraničen. Další ukázky z knihy jsou případně na webu nakladatele. (Dharmagaia vydává skvělé, “pokročilé” knihy ohledně rodičovství.)

Žít znamená být ohraničen / Rebeca Wild

Hranice omezují kreativitu člověka — to je jen jedna z mnoha výtek dospělých, kteří byli hranicemi sami poškozeni. Další pochybnost, na které si smlsnou zvláště rodiče, kteří děti posílají do Pesty (její škola v Ekvádoru - pozn. Mirka) už mnoho let, je vyjádřena otázkou, zda stanovení hranic není totéž jako trénink nebo výcvik — pojmy, které mají v oblasti alternativní školy pejorativní význam.

Na první pohled bychom k takovému závěru skutečně mohli dojít, protože často o dětech z Pesty slyšíme, že jsou mnohem „bezúdržbovější" než jiné děti, u kterých je přece (v Ekvádoru) „disciplína" a „chování" hodnoceno na vysvědčení ještě před jinými předměty. Jeden nový tatínek minulý týden během večera pro rodiče prohlásil, že jeden z důvodů, proč se rozhodl k nám přivést obě děti, byl tento: pozoroval u dětí svých přátel, které k sobě často zval, nápadný rozdíl — děti z Pesty akceptovaly hranice bez odporu, zatímco pro ostatní děti byly hranice vždy důvodem k protestu.

Tedy přeci jen efektivní metoda, jak děti přizpůsobit panujícím podmínkám? Popíšu další scénu, která snad pomůže tyto souvislosti malinko vyjasnit: Když v roce 1995 vypukla válka na hranicích Ekvádoru a Peru a všechna média byla plná válečného dění, přineslo si mnoho dětí přebytek dojmů a emocí s sebou do připraveného prostředí. Výsledkem bylo to, že si dlouhé dny a týdny hrálo mnoho šesti a sedmiletých dětí ve školním lesíku na válku. Školní truhlářská dílna se prakticky proměnila ve „zbrojovku", ze zbytků dřeva nejrůznějších tvarů a velikostí vznikly zbraně a pistole. Děti je pomalovaly nejkřiklavějšími barvami a každý den vylepšovaly novými detaily.

Dole v lesíku děti postavily dva „zajatecké tábory, z prken, eukalyptových větví, pneumatik, kartonů a vlnitého plechu. Při dlouhých jednáních se nepřátelské skupinky rozdělily tak, aby byly v obou táborech zastoupeni malí i velcí pokud možno rovnoměrně. Vyjednávala se pravidla hry a potom už pozemkem vibroval křik a imaginární výstřely, velcí chlapci chytali malá děvčata, pro mírová vyjednávání děti používaly bílé vlajky a válka stále znovu a znovu běsnila v neschůdné krajině. Uprostřed té vřavy, obklopené pro mne neviditelnou hranicí, pracovaly tři osmileté dívky na svém domečku. Nejprve postavily stěny z cihel, které pečlivě spojovaly jílem. Pak si v okolí našly vhodná dřívka větve a rákosí na střechu. Stěny vymalovaly veselými barvami, vyrobily štít, na který napsaly svá jména, a pak začaly věšet záclonky ze starých látek, vysadily okolo domečku květiny a zametaly si před vchodem. To všechno bylo ztělesněním míru a měšťáckého blahobytu! Jak je ale možné, že děti, které si hrály na válku, nenarušily ani jednou mír dívčího domečku? Ani jediný pokus dívky rušit, obtěžovat nebo zahnat?

Tento úkaz nelze vysvětlit nijak jinak, než že všechny děti dlouho na vlastní kůži zažívaly, že hranice patří k životu, že jsou tady proto, aby chránily život a zábavu každého jednotlivce a každé skupiny, a to v připraveném prostředí, kde děti i dospělí mohou jednat a rozhodovat se podle svých skutečných potřeb.

V následujících kapitolách se budu snažit dále problematiku hranic objasnit z nejrůznějších úhlů pohledu. Přesto všechny popisy zůstanou zmatené, pokud nedokážeme přijmout za svůj základní předpoklad: že život, organický život, prostě je omezen. Kdykoliv to nebudeme schopni vidět v mnohých nejrůznějších situacích, například na poradě učitelů nebo při analýze domácích problémů, vraťme se zpátky k pradávné formě všeho živého.
Zkusme si co nejživěji představit, že už od dob prabuňky každý organismus od okolí oddělen polopropustnou membránou. Jak je ve skutečnosti organismus uvnitř vysoce strukturovaný, charakteristický a komplexní a jaký — na rozdíl od této vnitřní struktury — chaos panuje venku. Může vám pomoci vysvětlení Hoimara von Ditfurtha v jeho knize Der Geist fiel nicht vom Him-mel (Duch nespadl z nebe). Jak se od této počáteční organické struktury odvíjejí všechny formy živé inteligence, protože už pra-buňka dokázala rozhodovat, co z okolí je vhodné pro její přežití, a co ne. Ohodnotila, co v okolí vnímala, a pak se rozhodla, co vpustí dovnitř a co zase vyloučí.

Jak by tedy organismus mohl existovat, ať už primitivní, nebo vysoce rozvinutý, bez této membrány, která ho ohraničuje od okolí a skrze kterou, řízené zevnitř, je umožněn a dostává význam každý projev života, každá interakce s okolím? V tomto kontextu je jasné, že tvrzení „žít znamená mít hranice" nemá nic společného s výcvikem nebo tréninkem, nejde o žádné omezování v negativním slova smyslu, ale o prostou podmínku života. Teprve tímto „omezením" vzniká dynamika, kterou můžeme nazvat vývoj zahrnující rozlišování mezi uvnitř a vně, vývojové procesy, poznávání a porozumění, transformaci a růst. A jenom díky bezpečné jistotě této membrány může jednotlivý organismus dospět s jiným organismem k pravé spolupráci, protože bez ní by se organismy při setkání navzájem pohltily, sežraly či prostě splynuly v jeden.

Obraz membrány nás vybízí k různým úvahám, které znovu a znovu potvrzují, že životní procesy jsou úzce spjaty s ohraničením a vymezením. Tak nalezneme na makroúrovni hierarchické struktury kosmu hranice a membrány mezi galaxiemi a superga-laxiemi. Stejné uspořádání pozorujeme u planetárních systémů s jejich hvězdami a celým kosmem, který je obklopuje. Oprávněně si děláme starosti, když membrána naší Země, ozónová vrstva, má na mnoha místech díry. Stejné ochranné vrstvy nalezneme v podobě membrán ve všech organických i anorganických strukturách, které známe. Naše tělo okolím chrání kůže, každý vnitřní orgán je ohraničen od vnitřku těla a uvnitř každého orgánu a tělesné struktury je každá buňka ohraničena cytoplazmatickou membránou, odděleny jsou od sebe i všechny molekuly a atomy. Tak může každá úroveň struktury plnit svou funkci a spolupracovat s ostatními jako ma-trjošky, které v sobě obsahují stále menší panenky a přitom si zachovávají vlastní strukturu.

Možná to mnohým bude připadat jako obrovský skok, od základního pochopení životních procesů až ke schopnosti je aplikovat ve všech těch malých situacích, které donekonečna zažíváme v mezilidských vztazích a zvláště při soužití s dětmi. Ale právě ono blahodárné přesvědčení, že život sám obsahuje hranice, nám pomáhá hranice stanovovat klidně, pevně, bez manipulování a ne-direktivně. A také se v těchto hranicích nebudeme cítit ublíženě. Můžeme si to opakovaně představovat a dojdeme přitom k důležitým poznatkům, které nutně změní naše chování, například v zacházení s dětmi.

Maria Montessori používala termín „duševní embryo", kterým poukazovala na to, že každé dítě potřebuje pro svůj vývoj strávit dlouhou dobu v chráněném prostředí, aby mohly plně dozrát jeho životně důležité struktury. Zároveň mluvila o „senzitivních periodách", které jsou do jisté míry podobné vývojovým fázím podle Piageta. Tyto fáze mají úzký vztah k fázím vývoje nervového systému, který je dnes znám ještě lépe. Zrání prodloužené míchy a starých částí mozku během těhotenství, limbického systému v prvních sedmi nebo osmi letech života a koncového mozku v dalších sedmi nebo osmi letech.

Analogicky s ostatními organickými strukturami je zřejmě nervový systém propojen s dozráváním odpovídajících „membrán". Jinými slovy, každý z nás potřebuje ke zdravému životu nejen zdravou kůži, ale také zdravou emocionální a kognitivní membránu. Tento poznatek nám bude mnohokrát užitečný, až se později podrobně podíváme na různé možnosti interakcí, zvláště mezi dospělými a dětmi. V této chvíli bych jen chtěla zmínit, jak je důležité během vývoje dětí respektovat a chránit zatím ještě jemné a lehce zranitelné membrány. Určitě to není snadné, protože jsou naším očím neviditelné. Když se nám ale podaří rozvinout pro tyto struktury jasný cit, otevřou se nám nové možnosti, jak své vztahy zlepšit.

Jaké to má na organismus důsledky, když jeho membránu namáháme nebo někde uděláme díry, si můžeme domyslet pomocí analogie s naší vlastní pokožkou. Už i malé ranky jsou bolestivé a potřebují svůj čas, aby se zahojily. Fakt, že dnes právě ve vysoce rozvinutých a technizovaných zemích má chronické nemoci kůže stále více lidí, vyvolává nepříjemné otázky o kvalitě prostředí, ve kterém musí moderní lidé žít. A konečně také víme, jak závažné důsledky pro integritu organismu vyvolá násilné protržení hranice mezi vnějškem a vnitřkem.

Ale právě tak zhoubné zdravotní následky má na člověka zraňování jeho emocionální membrány od dětství. Jak k tomu může dojít? Vezměme si pod lupu několik situací, které patří ke každodenní rutině:

Malé dítě běhá na ulici a upadne. Začne hlasitě plakat. Jakou reakci může očekávat od dospělého? Které z nich narušují jeho emocionální membránu a které ji respektují?

  • Pojď, vstávej! Přestaň už brečet, vždyť se nic nestalo!
  • Nemůžeš dávat lepší pozor? Příště se pořádně dívej!
  • Dospělý vezme dítě do náruče: „Podívejme se, co se ti to stalo. Pofoukáme bebí. Už je to dobré. Podívej se na toho chlapečka, jak si tam hraje s míčem!"
  • Dospělý nechá dítě na zemi, přisedne si k němu a dotýká se ho, jednak aby se ujistil, že není vážně raněné, a také aby dítě nezůstalo ve své nepříjemné situaci samo: “Spadl jsi. Bolí to.. Jsem s tebou!”

Následuje jiný příklad z širokého repertoáru dětských dní. Chlapec si stěžuje na návštěvu, která se zdržela na celé odpoledne a nějak ho rušila. Jaké komentáře může od rodičů očekávat?

  • Nebuď přece tak umíněný. Měli bychom mít radost, když přijde návštěva!"
  • „Na tvém místě bych se na ostatní tolik nezlobil. Představ s že bys ty přišel k jiným lidem na návštěvu a oni by se k tobě nechovali přátelsky!"
  • „Musíš se už pomalu naučit mít soucit s jinými lidmi. Sousedka je přece tak osamělá. Nemohl bys k ní být trochu milý Copak to není hezké, že ti vždycky něco přinese?"
  • „Ano, je to nepříjemné, když přijde návštěva, která někoho ruší. Taky s tím někdy máme problémy. Ale dnes s tím bohužel nemůžeme udělat vůbec nic."

Snad obé krátké scény dostatečně popisují, jak nevědomé v naší kultuře zacházíme s emocionálními membránami. Když se začneme pozorně zaměřovat na každodenní mezilidské vztahy, budeme brzy překvapeni, jak horlivě jeden druhému vnikáme do soukromé sféry pocitů. Není divu, že lidé, kteří v tomto vyrůstali, mají potřebu se později emocionálně uzavřít. A také nepřekvapuje, že stále více lidí hledá dříve či později nejrůznějšími metodami nebo pomocí vlastních zážitků cestu zpět k vlastním, zcela osobním pocitům. Ale protože jejich membrána už není úplně nedotčená, může se snadno stát, že propustí i to, co do ní vůbec nepatří.

Zvláštní problematiku představuje matka, jejíž emocionální membrána byla odmala zvenčí manipulována. Zodpovědnost a úzký vztah k vlastnímu dítěti, které už se sice od jejího fyzického těla oddělilo, ale emocionálně je na ní ještě do značné míry závislé, jí může způsobit obrovský zmatek. Když není stabilní její vlastní membrána, jak může rozlišit, co cítí ona sama a co dítě? Možná je její membrána natolik rozepnutá, že v sobě obsahuje i dítě. Jak může dítě za takových okolností postupně přestřihnout emocionální “pupeční šňůru”? Jak může matka poznat, kdy do dítěte emocionálně naráží a proniká a kdy dítě zasahuje do jejího teritoria?

Předešlé úvahy se týkají také kognitivní membrány, která ohraničuje naše vlastní myšlení a naše hodnocení okolí. Kdopak by o sobě mohl tvrdit, že dokáže jasně rozlišovat mezi svými vlastními myšlenkami a těmi, které přicházejí zvenčí? Právě v dnešní době, kdy jsou na nás kladeny obrovské rozumové požadavky i výkony, patří k pedagogice a zodpovědnosti dospělých za dorost zpracovávat tuto třetí membránu tak brzy, jak jen to jde.

Je jisté, že všechny tři membrány, které jsou nutné pro zdravý lidský život, mají vztah k zážitkům s hranicemi. Ať už okolí dává jakékoliv hranice, dospívající lidé s nimi mohou zacházet kreativně, jen pokud sami zažili, že prostředí respektuje jejich vlastní hranice.

Došli jsme k přesvědčení, že nikdo se nechová špatně, když se sám cítí dobře. Chovat se špatně znamená hranice buď nevnímat, nebo je nerespektovat. Když pomyslíme na to, jak moc se cítíme omezováni, když není v pořádku naše kůže, můžeme z toho snadno vyvodit závěr, jak se cítíme podrážděně, vnímáme lehkou nespokojenost až akutní bolest, když naši emocionální a kognitivní membránu okolí narušuje, dráždí nebo přehnaně roztahuje.
Předešlé úvahy nás znovu vedou k otázce, zda vnější hranice patří k životu, nebo je jejich nejdůležitější vlastností to, že nás omezují nebo nám život znepříjemňují. Dříve jsem psala o tom, že všechny nám známé útvary mají své specifické hranice a směrem nahoru i dolů jsou v „hierarchické struktuře" ohraničeny od jiných útvarů. Dokonce se předpokládá, že i samotný vesmír v celé své „nekonečnosti" má hranice.

Nemusíme se tedy omlouvat, když budeme vycházet z toho, že nám také vnější okolí musí dávat hranice, abychom se cítili „v pořádku". Například stěnami domu se necítíme omezováni, naopak nám dávají pocit jistoty a bezpečí. A pokud se do dětí opravdu vcítíme a vnímáme jejich potřeby, brzy zjistíme, že potřebují jasné hranice, aby se mohly cítit dobře. Ovšem proporce hranic se musí měnit v závislosti na změnách, které každý rostoucí organismus prodělává, aby se nestaly svěrací kazajkou.

V přírodě zase najdeme tento základní princip ve fyzikálních zákonech. Jsou spolehlivé, a tím umožňují dynamickou souhru sil a protisil, která dovoluje existenci nekonečných variací. V podobé „morfogenetických polí" sice nejsou tak nepohyblivé a neměnné, jak se obecně předpokládá, ale můžeme se na ně spolehnout. Našim nápadům a přáním sice kladou také odpor, podobně jako gravitační síla, která nás nenechá volně poskakovat, vznášet se a létat. Přesto právě díky tomuto odporu je naše struktura pevně dána a posílena, dělá z nás tvory vázané na povrch Zemé. Gravitační síla nás nechává stále znovu bolestivě zakoušet, co to znamená nebrat její zákonitosti vážně. Přesto současně bystří náš intelekt, protože nás vyzývá k experimentování a k hledání prostředků a řešení, například jak nakonec stejně vzlétnout poté, co člověk zpracuje společné působení všech fyzikálních sil. Až takové pochopení mu umožní let.

Docházíme tedy k závěru, že hranice v žádném případě ne omezují kreativitu, naopak ji probouzejí. Připomíná mi to historku o dvou čínských rodinách, které si přály, aby se jejich syn a dcera zasnoubili. Postavili mezi svými pozemky dva metry vysokou zeď. Děti, oddělené mohutnou zdí, vyrůstaly se stále silnějším přáním zeď přelézt a zjistit, co je na druhé straně. Vzali se, hned jak tuto překážku překonali.

Druhým závěrem je to, že bychom se bez jasných hranic jenom necítili jistě a bezpečně, ale také bychom byli velmi nevědomí. Platí to nejen pro fyzické hranice vnějších skutečností, á také pro komplexní hranice a pravidla, které jsou účinné v oblasti sociálního soužití lidí v každé kultuře. Rozdíly jsou pouze v tom, že sociální pravidla a dohody se v jednotlivých kulturách liší, přesto ale nejsou méně účinné. Proto když se přesuneme do jiné kultury, musíme počítat s kulturním šokem. Především to znamená, že se v jiném kulturním prostředí špatně orientujeme, cítíme se nejisté, protože nedokážeme odhadnout reakce ostatních na naše chování.

Jistý druh „kulturního šoku" zažívají také malé děti, které se narodily do jakékoliv společnosti, protože ještě neznají komplikovaná pravidla lidského soužití. Proto jim neubližujeme, ale ulehčujeme jim orientaci v chaosu událostí, když jim stanovíme také v sociální oblasti jasné hranice, které — tak jako v oblasti fyziky — postrkují jejich vývojové procesy stále dál a dál.

Uvádím několik příkladů hranic, které platí v našem připraveném prostředí pro tříleté až pětileté děti:

  • Nepřipustíme, aby si velcí nebo malí lidé fyzicky nebo verbálně ubližovali nebo záměrně ničili materiál.
  • Všechny materiály se po použití vracejí na své místo.
  • Materiál, který používá někdo jiný, mu nesmíme brát. Používat ho společně můžeme jen s oboustranným souhlasem.
  • Odpad patří do odpadkového koše.
  • Uvnitř budovy se nesmí běhat, skákat ani křičet.
  • Jíst se smí jen na vyhrazených místech (v kteroukoliv dobu).
  • Nikdo nesmí sedět nebo stát na stolech.
  • Kdo se dobrovolně připojí ke skupinové aktivitě (všechny jsou dobrovolné), nesmí ji narušovat.
  • Nikoho nemůžeme nutit ke hře, pokud sám nechce.

Nedovolíme dětem, aby se pohybovaly úplně nahé (žijeme v latinskoamerické kultuře!).
Děti z mateřské školky nesmí chodit do prostor základní školy (kromě výjimečných případů, za jistých okolností a s dospělým).
V poledne musí všichni jít nebo jet domů.

To už je pro tuto věkovou kategorii docela dlouhý seznam. Ale při bližším pohledu je patrné, že většina pravidel má nabídnout jednotlivcům ochranu a udržet prostředí uvolněné, aby bylo blahodárné pro všechny. Každé dítě se opakovaně přesvědčuje, že se na něj pravidla nevztahují jen tehdy, když je musí sám dodržet, ale že mu také přinášejí užitek a bezpečí.

KONEC