Další hračky a hraní

Stálost objektu. Úchop, vkládání a navlékací hračky. Hudební nástroje. Pojďme ven. Rotování hraček. Jak vybírat hračku?

Do hry přichází úchop. Jako se vším: každé dítě je originál – nedá se paušálně říct, kdy začne být schopno co a kam strkat. Zkoušejte.

Ve druhém půlroce života se hraní točívá kolem zásadní věci: dokážu sedět (nebo dokonce stát), a tudíž mám k dispozici obě ruce. Ruce mohou spolupracovat na něčem docela složitém. Vytáhnout zásuvku skříňky a vyházet z ní všechny věci na zem. Rozpatlávat jogurt místo pokusu trefit se lžičkou do pusy. Vysypávat a zastrkávat. Vytahat všechny ubrousky z krabičky. Trefit se něčím někam. Prostě, dítě získalo ohromnou vyjadřovací schopnost pro svoje vnitřní impulzy.

Typické montessori vynálezy pro toto období najdete opět na Samostatné dítě.

1. Stálost objektu

Co je to "object permanence"?

Kolem desátého měsíce věku se také stane velká věc v uvažování. Dítě pochopí, že objekty, které zrovna nevidíme, patrně nezmizely – jen je prostě nevidíme („object permanence“). Užívá si pomůcky na principu: Hodím někam něco – není to vidět – ale vytáhnu spodní šuplík – a ono to tam je! Oho!

Obdobně dítě může velice bavit nejjednodušší hra na schovávanou – babička si skryje obličej třeba za plenku… A pak zas vykoukne. To je radosti!

Pomůcky pro hraní se stálostí objektu můžete koupit nebo zkuste vyrobit něco z krabice. Inspiraci jsme zpracovaly do fotogalerie.

2. Úchop, vkládání a navlékací hračky

Koordinace hlava–oko–ruka = trefit se někam.

Ruka už začíná záměrně používat jednotlivé prstíky a přichází koordinace hlava–oko–ruka = trefit se někam. Zpočátku nabídněte jednoduchou variantu. Kroužky se dají levně koupit jako kroužky na záclony, s podložkou a tyčkou asi rád pomůže táta/děda. Pokročilá varianta (např. IKEA) už může zahrnovat menší otvory a náročnější úkol (kroužky mají pořadí podle velikosti). Navlékat se dá i vodorovně.

Na příkladu navlékačky IKEA si můžeme přiblížit, jak jako rodič můžete práci s hračkou vyladit. Cílem je, aby aktivita byla pro dítě tak akorát složitá, aby se do ní soustředěně ponořilo. Pokud je moc jednoduchá, je to nuda. Pokud je ale frustrující, dítě ji buď velmi brzy opustí, anebo je výsledkem vztek, či skládačka poházená po pokoji.

Pokud netušíte na jaké úrovni pokročilosti ohledně nějaké dovednosti (např. navlékání) vaše dítě je, nabídněte nejdřív jednoduchou variantu. Klidně jen tyčku a jeden kroužek. Možná dítě samo přijde na to, že kroužek se dá nasunout, možná bude na vás to předvést (při předvádění jen minimálně mluvte - mluvení dítě zpravidla ruší). Pokud bude opakovat nasunování a sundávání kroužku, bezva. Až se to vytěží, už to pro dítě nebude zajímavé, přidejte další kroužek, pak víc kroužků.

Pozor: dítě se jemnou motoriku teprve učí a bude se to učit ještě velice dlouho. Nám matkám často "automaticky vylétávají ruce", abychom dítěti pomohly s obtížnějším pohybem, ukázaly mu, jak to má efektivně dělat... To ale zpravidla vlastně nepomáhá. Dítě musí přijít samo na kloub tomu, jak ovládat ruku a jak koordinovat hlavu, oko a ruku. To, že mu do toho zasahujeme, mu sice může dát inspiraci nějak nás napodobit, ale většinou mu to ruší jeho proces. Je to jako byste batolící se batole někam poponášeli - ono se ale musí naučit chodit svým způsobem - svým chozením. Je proto dobré si opakovat "nesahám mu do toho, on si na to přijde, nevadí, že to dělá jinak, než já".

Strkání něčeho do něčeho

Další oblíbený typ zábavy, který můžete podpořit domácím vyrobením pomůcky.

V principu jde o to vzít jakoukoliv nádobu, udělat do ní díru a nabídnout materiál k prostrčení. Podle pokročilosti ruky to mohou být ploché věci, později malý otvor a brčka nebo chlupaté drátky na čištění dýmek, skleněná lahev a pěkně cinkající kuličky, … Je potřeba to vymyslet a vyzkoušet tak, abyste se cítili bezpečně (většina dětí stále vše strká i do pusy).

Activity board

Mirka: Deska s aktivitami je oblíbený dárek od dědečka vnoučeti k prvním narozeninám. Je to sestava co-dům-dal věcí, se kterými se dá nějak manipulovat, cvakat, vytahovat, zastrkovat, cinkat, posunovat, měnit. Osobně mi to připomíná objevovací košíky pro nejmenší děti – dítě to zkoumá a zachází s tím podle své chuti. Je ale potřeba říct, že activity board není montessori pomůcka a nesplňuje hned několik pravidel pro monte aktivity: je tam často umístěno moc věcí najednou (v montessori se preferuje, když je pomůcka jasně určena k jednomu účelu) a nevede k pochopení toho, jak se dané předměty v reálu opravdu používají – je to na půl cesty k blikacím a cvakacím hracím bedničkám.

Nicméně! Děti to většinou fakt baví! :-)

A když vezmu v úvahu emoční bilanci toho, že tatínka či dědečka baví to vymýšlet a vyrábět a pak jsou hrdí, že připravili dítěti hračku, vychází mi to celkově pozitivně :)

Fotka z Fun at Home with Kids.

3. Hudební nástroje

Rukama se taky dají dělat zvuky a vytvářet hudba!

Miško z mothering.cz si užívá hudbu.

Jednoho dne dítě zjistí, že mlácením na vhodné předměty lze vydávat zajímavé zvuky! Ejhle, první hudební vyjádření :). Můžete to podpořit různě:

  • experimentování s kuchyňským vybavením (lžíce, palička, rendlík, pánev, více hrnců, …),
  • zavřené (zalepené) skleničky s různými sypkými materiály – štěrchání, tiché zvuky,
  • totéž s kovovými (od čaje) krabičkami či dalšími materiály – kvůli jinému zvuku,
  • hudební nástroje pro malé děti (xylofon, bubínek, tamburína, …) – nejlepší je v hudebninách koupit kvalitní hudební nástroje,
  • zatloukačky – tady už primárně nejde o zvuk, ale o to trefit se palicí přesně někam, ale vlastně to souvisí,
  • mlácení do něčeho venku (bušení klackem do zábradlí, …).

Co se týče prožívání hudby obecně, děti se velice liší. Znám několik hudebně talentovaných kamarádek, které jejich batole prosí, aby nezpívaly! (ach jo) A naopak řadu matek, které hudbu zas tak neprožívají, ale jejich dítě ano a zpěv, tanec a hudební produkce je důležitou součástí každého dne.

Mirka: Můj postoj je tento: hudba je skvělý způsob, jak vyjadřovat pocity. Písnička je vlastně takový emoční minipříběh – v určitém smyslu slova. Tak, jako je populární dětem často číst a sdílet s nimi informace o světě, u nás zase s dítětem sdílíme hudbu – dítě vidí, jak na nás hudba působí, jak nás dokáže pozvednout a utěšit a jak ji můžeme sami provozovat (jednoduché nástroje, jen si tak zablbnout), bez nároku na nějakou „správnost“ (čistou intonaci, dovednou hru na nástroj atd.).

Můj cíl je, aby dítě zažívalo, že hudba je tu pro nás a může se jí účastnit každý. :-) Pak už bude na něm, co s tímto faktem postupně udělá, nebo neudělá.

Pozor: Pokud jste zvyklí mít neustále puštěnou zvukovou kulisu, v domově s malým dítětem to omezte. Malé děti nedokážou odfiltrovat, zatlačit zvuk do pozadí. Musí ho stále vnímat, což je přetěžuje.

Pokud hledáte designově nepřeplácané nástroje, které svou barevností zbytečně neodlákávají pozornost dětí, najdete je zde.

Xylofon zajímá snad každé dítě.
Zkušenost

Mirka: zajímavost: absolutní sluch lze získat pouze v raném dětství

Jak asi víte, naše hudební stupnice je arbitrární, daná historicky v naší kultuře (např. v Asii mají jinou). Jak se stane, že určitý člověk získá absolutní sluch - schopnost slyšet tón a poznat, který to je?

Může za to absorbující mysl malého dítěte. Dítě silně vnímá, co se kolem něj děje. Hledá v tom souvislosti a důležité jevy. Některé děti pod vlivem svého prostředí (klasická hudba, jazz, ...) si "všimnou" jednotlivých tónů a pojmenují si je. Zde je zajímavé video o chlapci, který tónům začal říkat "Star Wars" a "Superman" podle začátečních tónů svých oblíbených skladeb filmové hudby.

Jakmile se toto zesílené vnímání uzavře, je prakticky nemožné si absolutní sluch nějak dodatečně nacvičit v pozdějším věku. To právě dokáže jen absorbující mladá mysl.

4. Pojďme ven

Nejlepší připravené prostředí pro lidské mládě je příroda. V našem klimatu je nereálné trávit většinu času venku, ale je důležité se pokoušet, i když je máma třeba zmrzlík (můj případ).

Na předporodním kurzu nám říkali, že s miminkem se musí 2x denně ven. O pár let později už všechna podobná „musí se“ beru s rezervou, ale je fakt, že pobyt venku má opravdu mnoho výhod. I procházka po sídlišti dokáže často změnit náladu. Natož, pokud se vám podaří dostat se do přírody. Pokud dítko nosíte, zkuste prosadit vycházky společně s partnerem, kdy nosí muž. Můžete si v klidu popovídat a zároveň zvýšit pyšným nošením jeho rodičovské kompetence.

Zkušenost

Mirka: Debatování o výchově na procházkách

Přesně něco takového se podařilo u nás. Velice mě zaujala kniha Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi. Velmi jsem si přála, aby si ji přečetl i můj muž, vypadalo to ale nereálně. Udělali jsme to nicméně tak, že každý večer si přečetl jen několik stránek (úsek kapitoly) a další den na společné procházce jsme probrali nastíněné situace (kniha je psaná stylem krátkých příběhů, nějaká situace s dětmi a co Aldort na to) - v čem s autorkou souhlasíme, v čem ne, jak bychom to rádi řešili my ...

Takže později, když miminko povyrostlo do batolete, a "vypuklo to", už jsme nemuseli složitě se ladit ohledně otázky potvrzování pocitů, svobodného vyjádření dítěte, a spousty dalších témat. Už jsme to měli rámcově probrané.

Čili "pojďme ven" prospívá i rodičům. Protože v obydlí nikdy není čas si popovídat. Pořád je něco přednější.

Vybavení

Jak děti oblékat na ven?

Moje srdcovka je merino – vlna z australské kozy, která hřeje i mokrá (poslintaná, pobryndaná, ve vyšším věku politá, namočená vodou venku). Merino je drahé. Kupuju použité na mimibazar.cz – jsou obchodnice, které vozí oděvy za relativně dobrou cenu ze Skandinávie, kde v tom chodí všechny děti.

Nepromokavé = pogumované kalhoty a bunda do vlhka. Mívá v akci několikrát do roka například Lidl (značka Lupilu). Celkově je skvělé najít si bazar a pravidelně tam nakupovat. Pokud jste z Brna, doporučujeme 2x ročně největší bazar, s dobrými cenami, který pořádá RC Matáta. (Matáta mimochodem také půjčuje šátky a nosítka.)

Nepromokavá podložka pro nelezce – pokud se vám minidítě nechce soukat do nepromokavého oblečení, které stejně moc nevyužije, berte na vycházku do vlhka něco jako pláštěnku, igelitový ubrus nebo celtu a dejte pod dítě.

Zábava

Je určitě velká škoda strávit vycházku v kočárku. Děti jsou vývojově naladěné na zkoumání, lezení, chození ve všech typech terénu. Pokud je teplo, vypouštějte dítko často na zem. Bosé nohy jsou fajn. Zdatnější lezce a chodce baví náročnější překážky, např. vylézt na haldu písku, na klády v lese, na rozhlednu.

Další možnosti zábavy: vozík, velké kostky na stavění na zahradě, zkoumání jakýchkoliv přírodnin (šišky, listy, květiny, …), házení kamínků, hraní s vodou, ...

Weby: S dětmi ven bez obav (hodně praktických tipů), Jděte ven (není zaměřeno na miminka, ale fakt skvělý projekt, využijete celé roky).

Trpělivost s čerstvým chodcem

Schopnost samostatně jít, kam se člověku zachce, je něco úžasného. Pro některé děti je to tak zásadní přelom, že se s nimi těžko domlouvá, aby sledovaly vaši trasu vycházky vaším tempem – neustále potřebují samy volit směr, rychlost, zastávky, aktivitu a pauzu. Milují nezávislost. Pokud je to případ vašeho dítěte, plánujte při vycházce časy, kdy si dítě může dělat, co chce (vy jen asistujte), a úseky, kde nesete/vezete, abyste naplnila svoji potřebu někam se třeba dostat.

Postupně se to zlepší (ochota dítěte následovat vaši trasu a váš rytmus), ale některé typy osobností budou potřebovat podporu ještě hodně dlouho. Je to podobné jako fakt, že někteří lidé zvládají jet na poznávací zájezd, kde průvodkyně rozhoduje, kdy vystoupit, kam se koukat, kdy nastoupit, kdy jíst atd., a jsou jiní lidé, kteří by při zájezdu neskutečně trpěli – potřebují se pohybovat podle svých impulzů, trávit čas u věcí, které je zaujmou. Postupně zjistíte, zda je to tak i u vašeho dítěte, a v batolecím a předškolním věku vychytáte různé hry, jak „nudný pochod prostě pořád dál po cestě“ učinit zábavnějším (značky křídou, laserové ukazovátko, všelijaké úkoly, povídání si a hraní slovních her, zapojení dítka do plánování cesty atd. atd.).

Zkušenost

Daniela: Usnadnění odrážedlem

Na vycházku bereme odrážedlo, na kterém se synek vyřádí. Nechávám ho jet podle jeho možností samostatně, pokud ale už nemůže nebo spěchám, tak mu přicvaknu kolem řídítek vodítko a táhnu ho nebo jen udržuju směr. Při únavě a kopci je to velké usnadnění.

Pohybové hraní vevnitř v budově

Na závěr ještě jeden všeobecný apel. Dítě do roka se nepohybuje moc rychle - leze a opatrně chodí. Většině dětí tedy celkem postačuje připravené prostředí doma, jejich "yes space", kde můžou libovolně svoje tělo procvičovat přelézáním, vylézáním, chůzí, chůzí s přenášením.

Starší batole ale zásadně zrychlí. Potřebuje běhat. Skákat. Viset. Což už v bytech typicky není dostupné. Zejména přes zimu, kdy jsou v našem podnebí děti nabalené jako kosmonauti a na hřišti venku se pobývá jen chvíli, protože maminka mrzne (chápeme), dochází k městnání dětské energie. Jsou "nevysportované". Nemůžou se soustředit a nemůžou s vámi spolupracovat.

Samozřejmě jako ve všem jsou i v tomto mezi dětmi rozdíly. Pokud se vám narodilo divoké, ať už pohybově nadané nebo naopak neobratné dítě, zvažte pořídit domů (garáž? dětský pokoj? ložnice??) pomůcky pro hrubou motoriku. Nebo choďte někam, kde je mají. Tipy :

  • závěsný kruh na houpání
  • indoor trampolínka s držadlem
  • žebřiny a doskočiště (postel, matrace, ...)
  • skluzavka pro nejmenší
  • kladina
  • houpací síť
  • překážková dráha
  • točící hračka
  • zavešený míč na trefování se pálkou
  • pikler se skluzavkou
  • houpací prkno, duhová houpačka
  • něco zavěšeného na houpání, například nosící šátek
  • prodávají se i celé tělocvičné prvky do dětských pokojů

5. Rotování hraček

Ladíme nabídku na hraní tak, aby nebyla ani nudná, ani přetěžující.

Rotování hraček znamená, že v nabídce např. na montessori poličce je pouze malé množství hraček, které rodič pravidelně obměňuje. Hlavní výhody jsou dvě: menší množství materiálu je přehledné, dítě si lépe vybere a soustředí se, lépe se uklízí. Po nějaké době zájem o hračku opadne, ale za nějakou dobu se prostřednictvím rotování do nabídky vrátí – dítě mezitím trošku vyspělo a možná si s ní hraje mírně jinak. (Nebo stejně, ale často prostě zájem o ni obnoví.)

Co je malé množství hraček? To vyladíte postupně zkušeností. Jde o to, že koš, ve kterém je 17 autíček, vlastně neinspiruje k hraní. Maximálně tak k vysypání a opuštění. Pokud jsou ale v nabídce 1–2 autíčka, mohou lépe zaujmout, jdou lépe zkoumat a hrát si s nimi. Podobná zásada nepřehlcovat platí i v rámci hraček, které mají více dílků. Například když nabídnete první duplo, dejte dítku podložku a několik kostiček. Postupně přidávejte. Nebo pokladničku a mince – pro malé dítě jsou lepší tři mince než dvacet.

Jak často hračky rotovat?

Jako u všeho v montessori platí především vnímat dítě. Cíl je, aby ho nabídka zajímala a ponořilo se do činnosti. Stanovte si třeba pravidelný čas jednou týdně, kdy nabídku obměníte. Hodí se rotovat i knížky v knížkovém košíku nebo na první knihovně. Naopak nízko zavěšené umění bývá stabilní delší dobu (ale je to na vás).

Co nabízet?

Věci, které nejsou zrovna v nabídce, doporučujeme zhruba si rozdělit podle účelu. Lépe se vám pak každý týden uvažuje: co nového můžu vytáhnout z kategorie stavění? A už dlouho jsme neměli nic na rozvoj smyslů... A podobně. Tento princip u rotování hraček dporučujeme používat i u větších dětí, netýká se jen miminek.

Jednou týdně vyměňte nabídku z těchto oblastí:

  • pohyb – ne každý má doma tělocvičnu. Princip rotování nabídky můžete uplatnit i venku na zahradě, přemýšlejte o houpačkách, lezení, míčích, věcech na házení, kopání, ...
  • myšlení a jemná motorika – skládačky, vkládačky, navlékačky, puzzle, …
  • rozvoj smyslů – věci zajímavé na pohled, pohmat, vůni, zvuk, ...
  • jazyk – zvířátka, figurky k pojmenování a rozvoji slovní zásoby, ukazovací knížka
  • tvoření – plastelína, kreslidlo, později nejrůznější výtvarné nabídky
  • stavění – kostky, duplo, kelímky na stavění věže, …
  • hudba – hudební nástroje a další zvukovače
  • čtení – knížky v čelní knihovně
  • hraní na něco – výbava v kuchyňce, kostýmy, panenky,… tento typ hraní se objeví spíš až u staršího dítěte

… cokoliv dalšího. Jde o to mít přehled, co vlastně dítě zajímá a co pro něj máte, a pravidelně to vytahovat. Mně se osvědčily nejlevnější krabice IKEA. Vytáhnu krabici „puzzle“ a obměním puzzle.

Krabicové řešení od Daniely (má už dvě mírně starší děti). Čím větší chaotik máma svou povahou je, tím výhodnější je pomůcky pro dítě si uspořádat. Jinak vás to může zavalit :-) Doporučujeme.

Zkušenost

Irča: Senzorická integrace - pyramida učení (podle Ilony Hrbáčkové)

Čím více mám zkušeností s dětmi, tím častěji si všímám, jak často je za jakýmkoliv problémem v soužití s dítětem nedostatečná tělesná "vyhranost" nedostatek obyčejné volné hry, válení se po trávě, balancování po obrubníku, strkání nečeho do nečeho. Děti dnes hodně rychle přechází k symbolickým manipulacím, koukají na mentálně náročná sdělení, jsou fakt chytré.

Někdy to ale může být naše pohodlnost rodičů - když dítě něco dělá tiše hlavou (skládá puzzle), je to pro nás pohodlnější, než výprava do potoka. Tak bych vám to ráda připomněla obrázkem pyramidy - nedostatečně vyhrané (procvičené) spodní patro blokuje vývoj pater nad ním. 

Čili, až budeme příští týden rotovat hračky, mysleme na to. Choďte ven, běhejte v tělocvičně. Užívejte si tělo a smysly na všechny způsoby.

Co konkrétně nabízet?

Pokud se k určité hračce dítě často vrací a noří se do hraní s ní, není potřeba ji obměnit přesně po týdnu. Počkejte, až zájem opadne, pak ukliďte a nabídněte znovu za nějakou dobu.

Dále můžete nabídnout složitější variantu něčeho, co už mělo úspěch – složitější vkládání atd.

Dále můžete do nabídky přidávat něco úplně nového, jako pokus, zda už zaujme. U starších dětí, např. v montessori školce, se nové pomůcky prezentují včetně ukázky toho, co s nimi lze dělat. Ale u velmi malých dětí by hračky měly být samovysvětlující, tj. dítko si věc vezme a zkouší s ní něco dělat. Samozřejmě u některých věcí můžete ukázat trik nebo celou akci silně dozorovat (např. ukázat, co je štětec a barva, …), ale podstatné je dítěti příliš nevnucovat způsob hraní, postup. Proč? Protože do dítěte nevidíte. Jeho bytost sama tíhne k tomu, co je na aktivitě teď nejzajímavější a pro vyvíjející se mládě nejpřínosnější.

Probírka hraček

Když je hraček moc… nepřináší vlastně radost. (fotka z internetu)

Možná jste montessori metodu objevili teprve nedávno. Nebo vám u staršího dítěte přerostla domácí herna přes hlavu.
Pokud jste v situaci, že máte volně k dispozici příliš mnoho hraček a chcete je zredukovat, můžete postupovat takto:

  • vyšlete dítě s tatínkem na vycházku,
  • shromážděte všechny hračky (nebo dnes jen všechny hračky určitého typu, pokud pokojíček je opravdu zavalen a nemáte moc času) na jedno místo,
  • nekompromisně vyhoďte vše, co je rozbité, chybí tomu součásti, není kompletní, je ostré, příliš blikavé a hlučné (ledaže je to srdcovka dítěte jako třeba jeho zásadní hasičské auto)  atd.,
  • to, z čeho dítě už vyrostlo, buď schovejte pro dalšího sourozence, nebo věnujte (kamarádka, kontejner Klokánku, obchody Veronica, SWAP skupiny na FB, web nevyhazuj.to nebo prostě nechejte u popelnic),
  • má-li hračka více součástí, vyhoďte obalovou krabici a uložte ji do zip sáčku – ušetříte místo,
  • hračky určitého typu, např. hudební nástroje, uložte do společné krabice a popište ji,
  • zopakujte pro další kategorie hraček,
  • hotovo! utřete poličku a vytvořte první nabídku – hračky, které mají víc součástí, dejte na tácky nebo košíky,
  • nastavte si do kalendáře připomenutí, kdy chcete nabídku obměnit.

6. Jak vybrat dobrou hračku?

Bytelná, pochopitelná a hezká.

Co dělá hračku montessori hračkou? Aktuálně si myslím, že hlavní jsou tyto věci:

  1. Je jednoduchá a má zřejmý účel. Já jako rodič chápu, k čemu hračka je, k čemu práce s ní dítku slouží. Pokud totiž dítě může vytušit účel (například, že smysl je strčit kousky vkládačky na správné místo), může si na tento princip přijít samo, může si samo vyřešit tento úkol a zažít uspokojení z nezávislosti. Nebo stačí ukázat první dílek a dál může pokračovat samo. Versus hračky, které jasný účel nemají. Jsou třeba jen roztomilé. Nebo mají design podle něčeho v televizi. Určitě jsou děti, které si skvěle vyhrají prakticky s čímkoliv :-), ale z požadavku na smysluplnost hraní plyne známé montessori odmítání „plastového šuntu“.
  2. Hračka vydrží zacházení malého dítěte. Není to materiál, který se hned rozbije. Protože s bytelnou hračkou dítko opět může samostatně experimentovat, o což nám jde.

Další aspekty, kterých si všímám, jsou tyto:

Je to krásné? Uspokojuje to mou estetiku? Maria Montessori propagovala, aby se dětem nedávaly ošklivé věci, „protože je to jenom dítě a pro něj je to dostačující“. Hodně monte matek tíhne k přírodním materiálům.

Je to smyslově nepřetěžující? Zejména u úplně malých dětí je na trhu obrovské množství mnohobarevných, blikajících, složitých hraček. Mimino je z toho spíš přetížené.

Je to realistické? V montessori je pro malinké dítě lepší koník než jednorožec a anatomicky věrná panenka miminko než Barbie slečna. Celý náš současný svět je postaven na imaginaci, fantazii, nereálném aspektu, takže je jen otázkou času, kdy do toho dítko zapluje. Imaginace je v pořádku. Ale pro ty úplně nejmenší děti může být matoucí, takže monte dává přednost reálným výjevům.

Montessori hračky vypadají designově nudně. Neblikají, nevydávají elektronické zvuky, bývají jednoduché, málobarevné. Dítě se vždy soustředí na jednu izolovanou vlastnost dané věci a není rušeno ničím jiným. Na fotce výše vždy vpravo vidíte montessori verzi složitější běžné hračky stejného typu z hračkářství. :-)

U jednoduché, nepřeplácané věci může dítě lépe porozumět její podstatě a nerušeně si pohrát, dostat se do FLOW. Pokud máte pochybnosti, zda už je něco na dítě „moc“, všímejte si, čím je vaše dítě na hračce přitahováno.

Mačká knoflík a ostatních funkcí si nevšímá? Pak by bylo super dát mu malý activity board s vypínačem a diodou, aby mohlo mačkat spínač a sledovat, jak se světlo rozsvítí/zhasne. Nebo jede s vozíčkem a tlačí u toho na tlačítka, až zakopne? Evidentně nezvládá chůzi za současného mačkání tlačítek, tedy je vhodnější nabídnout vozík bez tlačítek.

Shrnutí: Co dítě (a každý, kdo je v nové situaci) vlastně potřebuje?

Nabízím vám myšlenkový experiment. Představte si sami sebe jako kosmonauta, který se teleportoval do úplně neznámého vesmíru. Co vlastně potřebujete?

1. Zkoumat, poznávat sebe a okolí. Jak se zde můžu pohybovat? Co co dělá? Interagovat.

2. Vytvořit si tzv. vnitřní mapy – pochopení toho, jak tento svět funguje. Nutně potřebujeme, aby realita fungovala podle nějakého řádu, chceme pochopit pravidla. Představte si stres, který byste zažívali, kdyby se každou chvíli měnila třeba gravitace. :) Kdyby pokaždé, když se probudíte, bylo kolem vás jiné prostředí. Kdyby emoční odezvy mimozemšťanů byly nepředvídatelné a zmatené.

Pokud je svět moc nahodilý, chaotický, je to ohromný stres. V montessori zmiňovaná potřeba řádu není míněna jako bezduché dodržování nějakých arbitrárních pravidel, která fungují sama pro sebe. Jde spíš o to, aby život dával dítěti smysl, aby stále více chápalo, jak věci fungují. Dávat boty do botníku a jíst vždy podobným způsobem tomu u malinkého dítka může pomoci (záleží hodně i na povaze).

3. Zkoušet něco dělat. Následovat svoje nápady. Homo sapiens je unikátní v tom, jak obrovskou máme představivost, neustále rozvíjíme něco nového. Vyzkoušet nový recept. Postavit novou věc z lega. Napsat nový e-book o montessori. Je to základní lidská potřeba.

U některých lidí je velká potřeba dělat věci stejně. Upéct tytéž muffinky, postavit tutéž dráhu pro vláček, zapálit oheň v krbu stejnými sirkami. Opakovaně si zažívat pocit, že jsem dost kompetentní a jde mi to.

4. Dojít ke zvolenému cíli: použít úsilí, přesnost, opakování, poučení z omylů. Dosáhnout dokonalosti. Celá tato snaha je v montessori velice podporována. Lidé jsou bytosti, které rostou přes dělání.

5. A nakonec, co ještě potřebujeme? Chceme sdílet s dalšími lidmi. Předat jim výsledky svého úsilí, zažívat vzájemnost, konat pro ostatní. Přijímat od nich. Slavit společně život.

Tento „pracovní cyklus“ se neustále opakuje. Toto je ta Práce, o které Maria Montessori soudila, že po ní děti touží, a kolem níž je zorganizována celá její metoda. Je to podstata zdravého života všech lidí, nikoliv jenom dětí. Postupně, jak vaše dítě poroste, se tento princip bude samozřejmě navenek proměňovat – ale je skvělé chápat už od počátku, jak to funguje. Ideální je, pokud tímto způsobem žijí i rodiče, celá rodina. Montessori není jen vzdělávání, je to spíš životní styl.

Každé dítě a každá rodina je jiná. Jak v dítěti bude rozkvétat jeho originální osobnost, stále méně pro něj budou platit nějaká plošná pravidla (co „by se mělo“ mu nabízet nebo „co by se s ním mělo“ dělat). Pozorujte dítě a hledejte smysluplnost popsanou výše – co ho baví, za čím jde, co se snaží pochopit, vytvořit. Podporujte jeho zájmy a touhy.