Proč učím děti půjčovat si mé věci a vracet je na místo? 1. díl ze seriálu Sourozenci

Chceme, aby se naše děti uměly podělit? Chceme, aby dokázaly také ustát své hranice se sourozenci či vymezit se vůči kamarádovi a zvládly říct i to, že věc nechtějí půjčit?

Půjčovat nebo nepůjčovat nebo obojí

Zdá se vám to příliš, učit děti NEpůjčovat své věci? Já myslím, že je možné v dětech rozvíjet ochotu půjčit, ale také možnost nepůjčit. Vzdát se své věci není samo sebou. Je to v pořádku. Já se totiž taky nedělím o všechno, co mám. Nedělím se o spodní prádlo, zubní kartáček, nejmilejší hrníčky, poslední kousek makronky, nedělím se ani o všechen svůj čas. Musím si nechat něco pro sebe CELÉ, a někdy mi stačí kousky. A někdy se dělím moc ráda. Často tehdy, když mám sama DOST! ? Mám pocit, že děti to mají stejně… když je pozoruju na hřišti, kde každá máma drží krabičku se svačinou, děti se ochotně krmí navzájem a dávají si napít z cizích lahviček. Rády se dělí z nadbytku! ?

Pak se tytéž děti pohádají o jediný bagr, o houpačku anebo odrážedlo. Takové děti ale nejsou lakomé,  jen se učí rozdělit se v momentě, kdy zažívají svobodu a radost z dělení se. A o omezené zdroje zábavy mají tendenci bojovat – tam se učí jiné dovednosti (od 3 let) – střídat se, důvěřovat si, ctít své i cizí hranice. A to není snadný a rychlý proces, který nelze naučit větou: „A tak se poděl, nebuď přeci lakomec!“ Ostatně nucení do ČEHOKOLIV, je cesta k ODPORU. Přece s dětmi denně zažíváme, že o co více tlačíme, o to méně je dítě ochotné poslechnout a zůstat v upřímné radosti.

• 

• 

Jak tedy umožním dítěti učit se se podělit

1. Já jsem MÚZA mých dětí! ? Inspiruji je k práci s tím, co mívám v rukou! A dělím se pak o to, o co jsem ochotná se rozdělit (o jídlo, ale ne o poslední kousek – a můžete to mít jinak!), o výtvarné/psací potřeby, o práci, o věci, které mám ráda – může si zkusit moje boty na podpatku, vzít si můj hřeben či psát do mého poznámkového bloku.

„Je, ty si chceš zkusit moje lodičky! No jasně. Ráda ti je půjčím! Až budeš hotová, patří SEM.“

„Oooo, vidím, že se chceš učesat/prohrabávat prstíky bodlinky hřebenu. Tady, můžeš si ho půjčit. Prosím, vrať mi ho pak SEM.“

„Aha, zaujal tě můj blok a psaní. No dobře, tak tady ti dám blok a tužku na zem/stůl. Děkuju.“

S každou věcí ale berou mé děti do ruky také zodpovědnost – že věc nepoškodí a že mi ji vrátí zpět na místo, odkud ji vzaly. Tuto schopnost dítěte sleduji a pokud se děje „nekalost“, usměrňuji. S lodičkami mi dcerka nemá co udělat, nechám ji volně pochodovat po předsíni. U hřebenu budu v pohodě s tím, když češe sebe, ale nenechám jí česat kočku anebo házet ho do odpadkového koše. A do bloku si může kreslit či psát, ale nemůže mi kreslit třeba do diáře.

„Jojo, pochoduj v předsíni. Můžeš ťapkat u zrcadla.“ Anebo: „Chceš promenádu v obýváku? Aha, tak ukaž, otřeme botkám podrážky.“

„Zlato, nenechám tě házet hřeben do koše… Házet do koše můžeš toto…“

2. Jde tedy o to, pozorovat, co dítě chce a vědomě věc půjčit anebo dítěti říct NE: „Ne, zlato moje, tohle ti půjčit nechci.“ (Ideálně takových věcí doma neleží příliš – ale o tom se dozvíte v kurzu Montessori doma a Jak nastavovat dětem hranice, kde probíráme připravené prostředí domova a nastavování hranic skrz připravené prostředí.). A pokud půjčit chci, tak dítě vedu k tomu, aby se dokázalo zeptat a případně i počkat. Držím věc v ruce, nepouštím a nahlas říkám:

„Aha, tebe zajímá propiska! … Zaujalo tě, že tedy píšu. … Píšu písmena.“ Věnuju dítěti pozornost namísto věci samotné a pokud zájem dítěte o věc trvá, vydám se s dítětem v náručí hledat jinou tužku („No tak to ti musíme jít najít něco na psaní!“) anebo mu řeknu: „Dopíšu si slovo/větu a můžu ti ji půjčit.“ Dítě čeká.

Pokud nečeká, nevydám. Musím pracovat s každým daným dítětem – pro některé děti je výkon čekat 5 sekund, jiné bude v pohodě pozorovat moji činnost a převezme si tužku i po minutě. Pokud čeká, je moc důležité dodržet slovo a naplnit dohodu, že počká, předáním předmětu.

3. Lze také pozorovat, po čem naše děti prahnou. Bývá to ukazatelem, kolik s danou věcí trávíme času – pokud jde o mobil či tablet – je jasné, že odolat světlu modré obrazovky nedokážou mnozí dospělí, natož děti. Prostě NEBUDOU OCHOTNÉ je vydat zpět z ruky. Často je protest dítěte jen známkou toho, že jsou vytrhávány z tranzu zářivě bezedné pasti. Cestou z pasti bývá minimální práce s technologiemi v přítomnosti dětí. Anebo s nimi vyřídit telefonát, ale netrávit čas brouzdáním na sociálních sítích či internetu…

4. Pokud děti prahnou po „nebezpečných věcech“ – nůž, sekyra, nůžky, sirky, jehla, je potřeba si uvědomit, že tyto předměty lze vydat v jakémkoli věku dětí do 6 let jen za určitých podmínek. Dítě zná účel dané věci, je klidné, uchopuje předmět s cílem pracovat (ne blbnout!) a na tuto práci musí být naladěné, mít ji „nakoukanou“. Možná se zraní v rámci procesu učení, ale to je součást procesu samotného. Ne výsledek pohazování sekyrkou či běhání s nůžkami.

5. U všech věcí, které si dítě bere je výhodné zůstat důsledná v navracení. Děti potřebují procházet i tím, že když si někdo něco půjčí, vrací to pak na své místo anebo majiteli. Nejde o výchovu, ale o ZÁŽITEK. Dítě se učí přes žitou zkušenost. A stejně tak, jako zažívá, že mamka něco půjčí a něco jiného jen za určitých okolností anebo vůbec ne – tak stejně tak zažívá, že koncem akce půjčení je NAVRÁCENÍ. A když vrací, utvrzuje si zkušenost, že i on bude moci půjčit a bude mu navráceno.

Pokud dítě věc nevrací, upustí a zapomene, vedu to v patrnosti já a podpořím dítě v navrácení věci. Ta komunikace je věc UMĚNÍ laskavě připomenout, co je třeba udělat a vytrvat, než dítě věc udělá (jsou-li k tomu příznivé okolnosti):

„Aha, botky sis už donosila, tak je můžeš dát na místo SEM.“ Nebo: „Zaparkovat boty do předsíně, prosím!“ Nebo: „Ještě ty botky, zlato! Děkuju.“ Nebo: „Dohodli jsme se na uložení lodiček, viď? Pamatuješ si, kam patří? … Ano! Díky.“

„Vidím, že hřeben už skončil svou práci. Koukám, že češeš kocoura, tak si ho beru zpět. Můžeš česat kocoura hřebenem na kočky – tady.“

„Jéje, zlatíčko, ty mi děláš poznámky do diáře! To můžeš TADY libovolně do bloku. Diář je mámin. Díky!“ (k tomuto účelu se mi osvědčují gumovací pera FRIXION CLICKER)

„Se sekyrkou můžeš sekat venku. Máš tam parádní smrkové špalíky! Nanos pak dřevo do koše na dřevo v obýváku, OK? Díky, chlape!“

„Ty chceš krájet nožem? Prima. Tak (umýt) RUCE a jdeme na to!“

Chci dětem dát všechno do ruky. Zároveň ale doprovázím dítě celým procesem uchopení věci, dohody, práce a navrácení věci. Pokud děti unesou zodpovědnost, kterou za věci mají – mohou pracovat samostatně. Ale to je spíš VÝSLEDEK rodičovského přístupu a klimatu v rodině, než výchovy. Mám také stále na srdci, že nechci povýšit věci samotné nad duši dítěte, nad jeho proces učení a soustředění. Jde o kultivaci práce s předměty, o rozvoj manipulace s nimi, o to, že máme všichni své zájmy a své místo na práci.  Půjčování hraček je jen námět k mnohem hlubšímu tématu, které máme jako rodiče možnost v dětech rozvíjet. A začínáme u komunikace s námi samotnými.

O tom, jak ošetřit situaci na hřišti si povíme zase příště!

Ale pokud vás téma zaujalo, nahlédněte do kurzů Sourozenci (jak kočírovat komunikaci mezi více dětmi doma i mimo rodinu), Montessori doma (pro náměty na moudře připravený prostor doma, kde nemusíte neustále hlídat, co dítě vezme do ruky) anebo do kurzu Jak nastavovat dětem hranice (a nakoukněte, jak konkrétně, verbálně i neverbálně je možné nastavit prostor pro každého člena domácnosti).

Budu se na vás těšit!

Irča Kubantová