Hlídáme děti, aby nerozbíjely hračky? A cenzurujeme, s jakými hračkami si hrají?

Poprvé s Alešem! O tom, jak opravujeme anebo neopravujeme rozbité hračky. A o tom, jak jsme se snažili babičkám pomoct dávat dětem hračky, ze kterých máme radost i my. 

Prosím čtěte dále POD VIDEEM v pokračování tohoto článku!  Irča

Původní dotaz od Evy D.:

Dobrý den,

moc ráda bych znala Váš názor na osobní vlastnictví u dětí. Jedná se mi zejména o dva aspekty.

Dítě má hračku (hrneček, knihu…), která je jeho a začne se k ní chovat způsobem, který je pro mě nepřijatelný – hraničíte? Nebo pouze upozorníte, že svým chováním si tu věc může poničit. Na jednu stranu je to přece jeho (mě taky vytáčí, když mi maminka začne mluvit do toho, jak se mám chovat ke svým věcem), na druhou stranu mi připadá správné dát hranici, že věci se neničí.

Druhým problémem, který s tím souvisí je i to, že obě moje děti dostávají od příbuzných a známých dárky, které mě často netěší  (tříletý syn dostal k Vánocům od babičky dětský počítač, roční zase příšerně řvoucí dětský mobil apod.). Já se v rámci přípravy připraveného prostředí neustále snažím redukovat počet hraček, kterých, myslím, že máme příliš. Obvykle to dělám tak, že hračky, které nejsou moc v kurzu na pár měsíců schovám do krabice a pokud po nich není sháňka, tak je úplně zlikviduju. Připadá mi férovější, se jich zeptat, zda to můžu vyhodit, ale nedělám to, protože vím, že bych skoro nic nevyhodila.

U těch dárků mám další problém, jak to pak řešit s babičkou a dalšími, kteří jim ty dárky kupují s nejlepšími úmysly a pak přijde babička a zeptá se: „Kde máš ten počítač, co jsi dostal od Ježíška? Ukážeš mi co už ses na něm naučil?“ Já už se snažím předem říkat, co by měli klukům dát, protože se mě na to stejně ptají, ale nějak to nestačí.

Moc děkuji za to co děláte a přeji, ať se Vám v tom i nadále daří!

A zde moje doplňující odpověď:

Dobrý den, Evi,

…jak koukám zpětně, nejsou tam všechny odpovědi. Takže dám dětem jen to, co zvládnou samy pojmout. A pak už je neupozorňuju na nic. Učí se absorbující myslí a zkušeností, že se věci mohou rozbíjet. Jak jsem jednou hračku dala, je na nich, co s ní udělají. (Manžel mi kdysi dal tričko, které jsem na sobě nikdy neměla – nelíbilo se mi – a kdyby mě nutil jej nosit, dost bych se naštvala.) Dar znamená i to, že s věcí udělám dle svého uvážení. Darující si musí rozmyslet všechny následky a konce, co se s věcí mohou stát.

Dále je třeba opravdu hledat něco, co se může „ničit“. Plastelína – nasekat, rozdrápat. Novinový papír – roztrhat, rozstříhat. Třísky – nalámat, rozřezat pilkou. Uschlé kytky/větve – ostříhat, nalámat, vytrhat z hlíny. Suchý rohlík – rozdrtit (a nasypat kačenám/rybám do řeky). Vyloupané ořechy – dát do pytlíku, rozdrtit kladívkem a použít do štrůdlu. Piškoty – dát do pytlíku a rozbít paličkou a nasypat do jogurtu…

Je jistě pěkná myšlenka se dětí ptát, co jsou děti ochotné poslat dál/vyhodit. Ale je to pro takto malé děti opravdu přílišná zátěž/úkol nad jejich síly. Na jednu stranu je chcete kontrolovat, aby s věcmi zacházely pěkně a na druhou stranu jim chcete dát svobodu na místě, kde toho nejsou schopné – není v silách dětského ega vzdát se dobrovolně věci (kterou vy považujete za nevhodnou – toto 3 leté dítě opravdu samo nevyhodnotí). Já se taky nevzdám čokolády dobrovolně. Zůstává ve mě pachuť, že jsem ji CHTĚLA! Ale pokud není v nabídce, nemám problém udělat volbu ze zeleninového salátu či ovoce.  Děti – stejně jako já – potřebují prima nabídku hraček/aktivit, ze které mohou libovolně svobodně volit.

Pokud hračky zvládnou nepostrádat, dovolím si tipnout, že jim nebyly blízké, a v klidu bych se s nimi rozloučila.

Pokud je babička dárečkový tip (viz 5 jazyků lásky), je jistě dobré s ní probrat, že dary vítáte a předat ji dlouhý seznam toho, co chcete.

Každopádně nejdražší dar pro děti je dar láskyplně stráveného času v plné pozornosti. Dar spolupráce, kdy dítě neusměrňujeme. Dar společného čtení knihy, kdy četbu řídí dítě. Koupání v bazéně, kdy dospělý pozoruje a poslouchá dítě.

Ach jo… všechno to zní ale mnohem černobíleji, než jak to doopravdy je. Za to se omlouvám!

Poslouchejte svoje srdce, ne svůj strach!

Irča