Jako dospělí se s cizími lidmi obvykle bavíme velmi zdvořile. S nejbližšími lidmi, v rodině, s našimi dětmi, obvykle nepřikládáme komunikaci takový význam, jaký si mluvení s nejdražšími zaslouží. Nemáme na mluvení čas. Je obtížné se vzájemně vyslyšet, sytit se pozorností. Nepřít se. Odložit stará zranění. Dát hovoru prostor, klid a plynutí!

A přitom skrze komunikaci – verbální i neverbální – se formuje naše sebeláska a to, co si o sobě myslíme.

Poprvé v historii člověka se můžeme věnovat kvalitní komunikaci v rodině. Možná proto, že je to poprvé, kdy se snažíme o respekt, aniž bychom s ním vyrosli, je pro nás komunikace s dětmi výzvou. Neumíme to! Často míváme pocit, že dětem ustupujeme, když jsme k nim zdvořilí – často to vypadá, že to domlouvání a dohadování nebere konce! Děti mohou ječet a my máme být klidní a trpěliví? Vypadá to možná i nespravedlivě! Často se zdánlivě domlouváme, když se chceme prosadit (když mají děti něco "už pochopit"!

Kvalitní komunikace nemusí být zdlouhavá. Vyjádřit jasné NE; popsat situaci; ocenit dítě; pojmenovat, co mi vadí a co potřebuji – to nemusí být složité. Přesto se to musíme teprve naučit...