Může být laskavost k dětem zdrojem potíží?

Rozvířily se vám emoce jen po přečtení nadpisu? Jak může laskavost k dětem způsobit problém? Jaký problém? To snad nemám být laskavá na děti? A tak co mám tedy dělat?

Pojďme vzít téma laskavosti popořádku

My mámy chceme pro své děti to nejlepší. Ať už jsme přísné anebo laskavé, máme úmysl, vychovat dítě anebo nechat dítě vyrůst v nejlepší verzi svého já. Uděláme pro ně cokoli. A jsme v tom dobré – jsme nesmírně vytrvalé! A bojíme se selhání, takže MAKÁME!

Proč se tolik snažíme?

• Možná je nám nepříjemné, když jsou děti nespokojené či nešťastné, a tak děláme vše pro to, abychom je uchránily od smutku a zklamání.
• Možná se bojíme jejich vzteku a frustrace, neumíme s emocemi naložit, a tak děláme maximum pro to, aby se děti nemusely naštvat. Anebo dítěti zdlouhavě vysvětlujeme, proč by se nemělo zlobit.
• Možná jsme z rodiny, kde se na nás křičelo, a tak chceme, aby naše děti nikdy nezažily náš žhavý vztek a zlobu. Vyčítáme si, když se to stane!
• Možná se bojíme selhání, že nejsme dost dobré mámy, když se nám nedaří zajistit, aby naše děti byly vždy stoprocentně spokojené.

Snažíme se, protože nás pohání strach, špatná zkušenost, stará bolavá zranění či vzpomínky… Snažíme se, protože nechceme, aby naše dítě zažilo to, co jsme zažívaly my.

Chceme je toho všeho uchránit.

Možná je ale smutek a frustrace prostou součástí života, od kterých nemá smysl prchat. Je možné se se selháním, pláčem i vztekem naučit žít. A to jak na straně mámy, tak na straně dítěte.

Montessori přístup?

Montessori přístup umožňuje dětem se naučit cokoli – z kultury prostředí jehož součástí je maminka. Cokoli, co zvládá a umožňuje maminka, absorbující mysl vstřebá. Absorbující mysl zbožňuje provedení funkce DOWNLOAD! Nevybírá si! Prostě nasaje cokoli, co kolem sebe má! Bohužel i to, že máma něco popírá, vyhýbá se, ustupuje, nevnímá své hranice, není si jistá.

Proto vítám situace, kdy máma neví, jak dál a vybuchne anebo se rozpláče. Nemusí u toho zranit dítě… prostě si dovolí projevit své emoce. Pak o tom s dětmi mluví a pak uzavřou dohodu, jak se situací dále naložit. (To je hodně zjednodušený proces, ale více o něm lze najít v semináři Vzteká se a vříská?).

Vy, kdo mě znáte, tak víte, že se učím metodou POKUS-OMYL a taky víte, že do rodičů „šiju“, abych je přiměla si zvědomit, proč dělají to, co dělají. Někomu se to nelíbí, není to vždy příjemné, ale způsobuje to v lidech reakci. Budí to v lidech nepříjemné pocity, skrz které může kdokoli sám odhalit moment, když si lže do kapsy! Kdy se obhajuje, kdy začne vysvětlovat, proč dělá to či ono. A tento moment může být probuzením z Matrixu představ a přesvědčení.

• 

• 

Setkávám se se 2 stereotypy na straně „laskavého přístupu k dětem“

1. Vyhýbání se nastavování hranic. Neschopnost vnímat své hranice – následná neschopnost vnímat, kdy překračuji svou bezbřehostí pocit bezpečí pro dítěte. Nekonečné vysvětlování a ustupování. Následné vyčerpání. Tyto maminky mívají záměr vyhovět dítěti s úmyslem netraumatizovat dítě. Dítě obalují nárazníkem z cukrové vaty, aby ideálně NIKDY nemuselo být nespokojené. Překvapivě ani tyto děti spokojené nejsou. Často je vidět jejich zoufalství, jejich touha po autentické reakci mámy na jejich chování.Takové maminky mluví o tom, že je potřeba laskavost a dohoda s dítětem. Jako kdyby důslednost, pevnost a zdravé hranice (které, připouštím, mohou vést u dětí k frustraci) dítěti nějak škodily. To, že děti na hranice reagují, je úkol dětí. Akce aktivuje reakci. Hranice jako taková trauma nepůsobí – emoční reakce dítěte je průvodní projev setkání se s hranicemi. To je vše.Pokud děti ale nemají na co reagovat, co testovat, co překonávat, ztratí se. Jsou nejisté. A necítí se opečované a milované – a to navzdory neustálé pozornosti v dialogu s mámou.
2. Urputná snaha o dohodu, o harmonii, o ideál každodenního blaha v kruhu rodiny, kdy spolu všichni stále uctivě komunikují… Tyto děti a mámy se mohou snadno ztratit v tom, kdo rodinu vede a kdo je za co zodpovědný. Domlouváme se tak dlouho, až se vedoucím stane dítě anebo rodina prostě vedoucího nemá. Záleží na tom, co chce dítě. Jak se cítí dítě. Zda je to pohodlné dítěti. Nezáleží na tom, jak se cítí máma a co vyhovuje mámě.

Maminka se snaží aspoň někdy zůstávat v laskavém vedení a trpí, že se dítě nesouhlasně vrtí, protože na VEDENÍ je příliš mladé a nezkušené! Projev agrese dítěte, kdy je posazeno maminkou na trůn, je projevem nejistoty. Jsou prostě věci, o kterých se s dítětem dohadovat nemusím! Mohu mu dát vybrat, jaké si obleče tričko anebo který jogurt si dá k svačině – ale nemohu se dohadovat o tom, jaké tričko si na sebe obleču já. Nebo na to, že nebudu vařit a dojdu si pro oběd do okýnka. Nebo na tom, že chci domů, abych si lehla po celém dni, kdy ho doprovázím po lese. Taky dítě nerozhoduje, že zavolám kamarádce (ideálně po nějakém čase, kdy jsem s dítětem v plné přítomnosti) a ono mě nechá s ní 10 minut mluvit.

Ten prostor mezi laskavostí a hranicemi, dohodou a vedením, je obtížně definovatelný. Neexistuje žádné BUĎ/ANEBO. Žádná SPRÁVNÁ/ŠPATNÁ cesta. Je to život sám, který nás učí, že potřebujeme kořeny a kotvu, ale také křídla a pružnost. A učíme se to mojí oblíbenou metodou POKUS-OMYL, protože málokdo z nás ví, kdo je, před tím, než přivede na svět své děti. ? Je k tomu potřeba KLID – ne návod!

Rodičovství je tancem, kdy toto neustále kalibrujeme s ohledem na temperament a věk dětí… až do dospělosti. Jedinou jistotu, kterou máme, je ta, že ZMĚNA je neustále přítomná v našich životech. REVIZE zaběhlých pořádků je nutno opakovat několikrát do roka. A neustále trénujeme PROPOUŠTĚNÍ našich dětí. Předáváme jim ZODPOVĚDNOST A SVOBODU. Jedno nejde bez druhého.

Jak tedy začít? Jak dát dětem kořeny, aby mohly vyrůst v košatý strom?

Můžete začít v online kurzech Montessori doma a Montessori v kuchyni, kde se s dětmi od cca 18 měsíců pouštíme do rytmu života doma přípravou jídla a péčí o sebe. Můžete spolu pečovat o dům či zahradu. A spolu se naučíte najít v drobných každodenních úkonech dar soustředění, uvolnění a laskavosti. Dar hranic. Výhodu pochopení záměru dítěte, který lze přesměrovat tam, kam to vaše nervy unesou. Dar pomalosti v přítomném okamžiku, kde se výkon nedá měřit známkou jako ve škole! V životě nedostáváme známky… Školou života, tou skutečnou školou, do morku kostí zřejmou, tou nás provází naše děti. A na to nás škola se známkami nenachystala! Tak vstupte do kurzu a nezlobte se na sebe a na děti, že nejsme dost nachystané na to být mámou!

Držím vám palce a nezapomeňte, že kdyby bylo potřeba, jsem na příjmu!

Irča Kubantová